Homes of Hope 3. Kapitola
Kapitola 3 - Bouřka
Brandyho vztah s Abi byl nejprve bezproblémový, až na nedostatek času, který na sebe měli, ale časem se to začalo kazit. Zatímco Abi do něj byla čímdál zamilovanější, on necítil o moc víc, než touhu… A nebo si cítit víc stále nedovoloval, kvůli tomu, jak ho rozhodil vztah s Erikou, jeho láskou ze střední. Asi v tomhle nebyl tak odlišný od Sancha, který se nechtěl vázat, až na to, že holky nestřídal, jako ponožky.
Navíc Abi začala mluvit o dětech a to Brandyho úplně vyděsilo. Tvrdila, že je chce co nejdřív, klidně hned, kdyby chtěl.
Z rande, kdy to zmínila, jí doslova utekl, a pak začal se strategií, že nemá čas, protože má příliš učení.
Uvažoval, jestli by nebylo fér to s ní ukončit, ale nejtěžší bylo říct jí to a taky si nebyl úplně jistý. Třeba by jí ty děti mohl vymluvit a možná to chce jen víc času a prohloubení vztahu, aby k ní cítil víc. Možná.
A tak se nalézal víceméně v nerozhodné pozici, zatímco se příliš nevídali, protože Abi byla často v terénu na akcích HoH, kvůli praxi na sociálních studiích.
Když mu řekla, že kvůli škole možná přijme i tříměsíční praxi v jiném městě, nejspíš doufala, že jí to bude vymlouvat, ale on ji v tom podpořil. Byla zklamaná, jenže budoucí život to bylo důležité, rozhodně mnohem víc, než nějaké randění s modelem, říkal si.
***
V dalších týdnech to bylo podobné. Vídal se s ní míň a v podstatě se na vztah snažil příliš nemyslet.
Věnoval se hlavně intenzivněji učení, které v poslední době začínal kvůli všem mimoškolním aktivitám dost zanedbávat. Studoval prakticky kudy chodil, aby napsal všechny potřebné testy z chemie, biologie, matematiky, fyziky, technologie podmořského výzkumu a dalších složitých předmětů svého oboru. I na záchod chodil se sešity, vstával a usínal mumlaje si vzorečky a definice. Dokonce na balkoně nevnímal, když mu Sancho kouřil pod nos. Až když mu blonďák náhle sešity vytrhnul z ruky, teprve si všimnul, že vůbec existuje.
„Co chceš?“ obořil se na něj.
„Co kdybych ten benefiční koncert moderoval?“ nadhodil Sancho a prohrábl si ofinu.
Brandy znechuceně převrátil oči. „Kristepane, umři a dej mi pokoj,“ natáhnul se zpět po svých skriptech a vyškubl mu je.
„Jo, budu ho moderovat,“ uzavřel to spokojeně Sancho a zašel do pokoje pustit si na svých reprobednách nějaký bengál.
Účinkem dusité kyseliny dochází k přeměně cytosinu na guanin, četl dál ve skriptech. „Jaké složení bude mít úsek bílkoviny viru mozaikové struktury, jestliže v odpovídajícím úseku virové RNA došlo u všech molekul cytosinu k této chemické přeměně: Původní pořadí aminokyselin v bílkovině bylo serin-glycin-serin-isoleucin-treonin-prolin-serin. Jeden z řetězců DNA má v určitém úseku následující pořadí nukleotidů: AGT ACC GAT ACT CGA TTT ACG. Jaké pořadí nukleotidů má v odpovídajícím úseku druhý řetězec téže molekuly?
Brandymu z toho šly oči šejdrem. Rezignovaně povzdychl. No, stejně si už potřebuje dát oddech, nebo mu z toho všeho učení hrábne.
„Ty ses do toho členství v HoH nějak zažral, ne?“ zeptal se, když přelezl zábradlí a vešel do Sanchova bytu.
Blonďák stál opřený o stěnu vedle postele, podupával si do rytmu hudby a díval se na něj přes pramínky ofiny. Na sobě měl jenom široké černé plátěné kalhoty, byl bosý a na krku měl tenký stříbrný řetízek.
Brandy po něm sklouznul pohledem a napadlo ho, že někdo dokáže vypadat fantasticky, aniž by se musel snažit. V zápětí pocítil horkost ve tvářích a na krku, aniž by tušil z čeho.
„O to nejde,“ řekl Sancho. „Uvažuj. Bude to velká akce a když jí udělám reklamu, je možný, že ji bude vysílat i televize. Ukážu, jakej jsem showman, že dobře vypadám a umím i zpívat. Pokud si mě všimnou vyhledavači talentů, mohl bych dostat dobře placenej džob a školu si dodělat dálkově. A kdyby ne, stejně je to skvělá praxe, v životopise se to bude vyjímat. To víš, kdo to chce někam dotáhnout, musí na kariéře začít makat co nejdřív. Já bych bral jako první džob třeba uvádění nějakýho pořadu na MTV. Samozřejmě v hlavním vysílacím čase,“ zasnil se.
Brandy se na něj zamyšleně díval. Na něco takového, jako je moderování významného benefičního koncertu, by teda neměl odvahu. Vystoupit před stovkami lidí, být zábavný, pohotový, dokázat improvizovat…
„No a zvládneš to?“
„Pche,“ udělal přezíravě Sancho. „O tom nepochybuj. Užiju si to. Bude to jízda, adrenalin, něco novýho, dobrodružnýho… dotknu se svých limitů. Nemůžu se dočkat.“
Brandy mu rozuměl. Bylo to podobné, jako jeho touha potápět se se žraloky. Oba chtěli od života silné zážitky a výzvy. Oba museli umět riskovat a jít si cílevědomně za svým, pokud chtěli žít své sny.
„Já se taky nemůžu dočkat,“ řekl nahlas. „Až se ztrapníš před půlkou USA,“ rýpnul si a přešel k jeho minibaru.
„Skotskou,“ řekl Sancho, kterému jeho poznámka nestála za odpověď.
„Jak to jde se získáváním publicity?“ zajímal se Brandy, když odšroubovával uzávěr drahé skotské whisky.
„Dobře,“ Sancho se zadíval na temnící nebe za okny. „Zavolal jsem Rachel z Life a byli jsme na večeři. Vykládal jsem jí o HoH a byla ochotná otisknout interwiev se členy. Ve čtvrtek se sejde s Vincem a Bonnie. Taky mám rozhozený sítě v místním rádiu, aby na koncert odvysílali reklamu.“
„Hm,“ udělal zamyšleně Brandy a nalil dvě sklenky. „Jestli ty nakonec nebudeš anděl.“ Podal jednu Sanchovi a svou si vzal do ruky.
„Neurážej mě, laskavě.“
Brandy se v duchu smál. Sancho tak zarputile tval na tom, že je největší sobec na planetě a vše dělá jen z egoistických pohnutek, až to nejspíš nebyla tak úplně pravda.
Přiťukli si a Sancho se napil. Brandy hned po něm. Pálivé horko mu sežehlo krk.
„Kvalitní,“ zachrčel Sancho.
„To jo,“ přikývl Brandy. Pohled mu padl na Sanchovu ,kouzelnou kříňku‘ plnou erotických pomůcek, která byla pootevřená, jako by v ní blonďák něco nedávno hledal. Jenže i kdyby, neměl to s kým použít. Bylo to k nevíře, ale byl už víc než dva týdny bez přítelkyně.
„Poslyš, proč se mi v poslední době zdá, že snad chceš vstoupit do kláštera? Už dlouho jsem neměl klasickej budíček.“
Sancho pokrčil rameny. „Co já vím, prostě už mi nestačí jen tak nějaká hopsanda, co ze mě tahá prachy a v hlavě má duto. Říkal jsem ti přece, jakou chci holku. Tys to nazval myslím ,oduševnělá bohémka‘…“
„Jo, tak jsem to nazval.“
Sancho míchal ve sklence zbytek whisky a kostky ledu tiše chrastily. „Je zvláštní, jak si člověk říká, že ne, ale stejně nakonec hledá v partnerkách podobu své matky,“ řekl zadumaně. „Nevím, jestli oduševnělá, ale bohémka rozhodně byla…“
Brandy se zarazil. Že by dnes byl Sancho v nějaké vzácně sdílné náladě? „A.. ona už nežije?“ zeptal se opatrně.
Sancho se chraplavě zasmál. „Ale jo, žije. A myslím, že si život pořádně užívá, jinak to totiž neumí. Víš, moje máma je herečka a tak trochu hipísačka. Vyznává tuláckej styl života, což v praxi znamená, že zkouřená a bez peněz cestuje po státech s jedním pochybným hereckým souborem. Žije ze dne na den, bere angažmá v divadlech, nebo třeba i hraje a zpívá na ulici…“ pousmál se. „Je prostě bláznivá… ale odvážná, to se musí nechat… Byla skvělá máma, vždycky s ní byla prča. Žili jsme v pojízdným karavanu, cestovali s partou herců po USA i Kanadě, vydělávali si uměním, hodně toho zažili… Bavilo mě takhle vyrůstat… Ale později jsem se rozhodl, že nebudu celý život jen kočovná socka, usadil jsem se tady a začal pracovat na kariéře.“
Brandy nevycházel z úžasu. Předpokládal, že je Sancho z bohatých poměrů, proto si žije takhle na úrovni.
„A tys dostal stipendium, nebo příspěvek od státu na školu?“
„Kdepak. Stát socky nezajímají. Když jsem si v sedmnácti vybral školu a zjistil, že na ni nemám, letěl jsem do Evropy – za fotrem do Francie – on je režisér, točí tam nějaký péčka, nebo co – no a namířil jsem na něj revolver, ať mi okamžitě dá na školu, že když mě splodil, tak za mě má zodpovědnost.“
Brandy skepticky povytáhl obočí.
„No dobře, tak revolver jsem na něj nenamířil. Ale řekl jsem mu to pěkně od plic a pak jsem taky vyhrožoval, že ve Francii zůstanu, nahlásím se na sociálku a bude mě muset živit. Toho se zalekl nejvíc, vypsal mi šek a měl jsem volnou vstupenku na Miamskou universitu mediálních studií.“
„Dobrej tah,“ uznal Brandy a v duchu přitom obdivoval Sanchovu průraznou povahu. On sám by se asi v životě neodhodlal letět na vlastní pěst na jiný kontinent, navíc tak mladý.
„To si myslím.“
Sancho do sebe hodil zbytek své whisky, a pak ho zřejmě něco napadlo, protože otevřel šuplík ve skříni vedle šatníku a prohrabal ho. „Chceš se u mě podívat na film?“ zeptal se přes rameno.
„Nějaký péčko?“
Sancho se vytasil s DVDčkem Shrek 2. „Už před tebou nemám co skrývat,“ prohlásil a udělal na něj patetické oči.
Brandy odložil sklenku, aby ji na sebe smíchy nevylil. „Já z tebe zdechnu.“
„Takže jo?“ křenil se Sancho.
„Jo, jasně. Rory je někde na rande s Vincem a byl bych doma sám…“
„Takže budem randit spolu?“ mrkl na něj blonďák.
„Nedělej si naděje,“ na to Brandy, ztěžíc potlačujíc smích.
„Ty se nedělej, Downhille,“ blýsklo se v zelených očích Sanchovi. „Vím, že o mě máš zpocený sny,“ praštil ho DVDčkem do hrudníku. „Na, pusť to. Udělám pop-corn a trochu se pro tebe přičísnu.“
„Nemusíš to přehánět, já na to stejně dneska nemám chuť,“ opáčil pobaveně Brandy a zamířil přes pokoj k jeho DVD přehrávači pod plazmovou televizí. Uvědomil si, že se pořád zeširoka usmívá. Kde by ho na začátku školního roku napadlo, že se zrovna s tímhle nýmandem tolik spřátelí?
Ohlédl se na Sancha, který zrovna stál u hučící mikrovlnky a zíral do ní na tiše praskající sáček s pop-cornem. Lehce zavrtěl hlavou a vložil DVD do přehrávače.
Později toho večera se válel v Sanchově posteli zabořený v měkkých polštářích, pojídal pop-corn a díval se na plochou televizi, která byla zavěšená nad ní. Dokonalý relax.
Film byl skvělý, jako většinou animáky pro dětičky bývají. Nachechtali se, jako dva blázni.
Když Shrek skončil, stále ještě vyzubený Brandy se začal hrabat z postele, ale Sancho ho chytil za loket a stáhl zpět.
„Kam jdeš? Můžeš přece spát tady…“
„Co?“ Brandy nad představou, že by spali vedle sebe v posteli, vyprskl smíchy. Byl jako zfetovaný dobrou náladou. „To nikdy, ty bys mě znásilnil,“ řekl vyzubeně.
„Jenom trošičku,“ udělal na něj ujetý ksicht Sancho.
Brandy se nejdřív musel vyřechtat, než mu odpověděl. „Tak jo. Zůstanu tady… ale jen kvůli tvýmu sprcháči.“
„Zamiloval ses do mé sprchy?“
„Jasně, vždyť je boží. Chodím sem jen kvůli ní,“ křenil se Brandy. „Mohl bych se u tebe dnes vykoupat?“
Sancho se pobaveně zasmál. „No jistě, že můžeš. Užij si to,“ řekl blahosklonně a udělal gesto směrem ke koupelně. „Nezapomeň se umýt za ušima.“
Brandy do něj místo odpovědi strčil a pak už vyskočil z postele a svižně odkvačil do koupelky, natěšený na kvalitní koupel.
S Rorym měli jen otlučenou vanu, ve které se museli nemožně krčit a ta vymoženost s prosklenými posuvnými dveřmi, masážní sprchou a masážními tryskami v různé výšce po obou stranách, kterou měl Sancho ve své kouplece, mu připomínala pětihvězdičkový hotel a vždycky ho neskutečně lákala.
Když vlezl dovnitř, zjistil, že měl ve svém odhadu pravdu. Sanchova komfortní sprcha byla balzám na tělo i duši. Zapnul trysky i masážní hlavici a tekoucí vodou si nechával do sytosti polaskat každý kousek těla. Sprchový gel taky úžasně voněl. Jako Sanchova kůže, uvědomil si, když se jím natíral a přivíral oči při něžném doteku pěny. Bože… Něco tak smyslného při koupeli už dlouho nezažil.
„Boha jeho, co tam děláš takovou dobu? Pácháš sebevraždu, nebo si děláš dobře?“ ozvalo se švírou ve dveřích koupelny.
Brandy sebou trhnul a probral se ze svého tranzu. Uvědomil si, že z toho všeho smyslného blaha vážně ztvrdnul.
„Dej pokoj! Už jdu ven!“
Přepnul na studenou a pustil si ji do klína. V zápětí vyjekl a prchu namířil jinam. Sakra, to se nedalo vydržet.
„Chceš podat nějakou erotickou hračku?“ ozval se vytlemeně Sancho.
„NE! Vypadni.“
Blonďák zmizel jen na chvíli. Potom Brandy za zamlženou plochou skla uviděl jeho siluetu a v zápětí nahoře ruku, která mu přes okraj podávala zapnutý vibrátorek. Byl krátký, oválný, z černého plastu a jen o něco tlustší než prst.
„Na.“
„Co to má bejt?!“
„Anální vibrátorek. Už jsem ti ho ukazoval. Udělá ti fantastickej orgasmus.“
„Ale – já přece – “
„Ale zmlkni. Nebuď pruda a strč ho tam, stojí to za to. Notak – ber!“
Brandy zavrčel. No, stejně se erekce nezbaví, tak co. Vytrhnul mu vibrátorek z ruky.
„Ale běž odsud. Ne že mě budeš poslouchat!“
„To bych si nedovolil!“ řezal se smíchy blonďák a Brandy slyšel, jak odchází. Po klapnutí dveří ještě vykouknul a zkontroloval, jestli jsou doopravdy dovřené a pak se prodýchnul a pustil se do experimentu.
Ani ne o pět minut později se Brandy vysíleně opíral zády o bílé kachličky a ztěžka lapal po dechu. Tohle tedy byla smršť! V životě snad nepocítil tak intenzivní rozkoš, jako když se vibrátorkem dráždil zrovna tam. Sotva se přitom udržel na nohou, celý se chvěl a musel se držet horního okraje sprchy, aby mu nepodklouzly nohy. Jeho orgasmus byl tak silný, jako po hodině nejžhavějšího sexu. Na té prostatě asi vážně něco bude, říkal si. Taky nikdy netušil, že je ten otvůrek tolik citlivý.
Vyčerpaný, ale dokonale blažený se domyl a vylezl ze sprchového koutu. Potřeboval nutně čerstvý vzduch. Sotva se osušil a natáhnul spodní prádlo, vcházel do koupelny polonahý Sancho.
„Tak co?“ mrkal na něj spiklenecky.
„Neptej se tak blbě,“ zrudnul Brandy. Nechal vypnutý vibrátorek na umyvadle, sebral zbytek oblečení a vyšel ven.
„Řveš u toho víc, než já,“ zaslechl ještě pobavenou poznámku.
Pořád ještě byl celý rozhicovaný a tak se došel na balkon provětrat. Zjistil, že se zvedá vítr a z temného nočního nebe mizí hvězdy. V dálce nad obzorem se zablýsklo, takže bílý jas na chvíli ozářil rozbouřené vlny oceánu.
Usmál se. Bouřky mu připomínaly dětství. Večery u krbu, kdy hrál s otcem karty a těžké kapky bušily na střechu, zatímco v troubě se pekl borůvkový koláč.
Nasával nosem voňavý, elektřinou prosycený vzduch a užíval si pohledu na vlny, dokud nezačaly padat první kapky. Pak zašel a s klapnutím dovřel skleněné dveře na balkon. Otočil se a uviděl Sancha, který vycházel z koupelny. Taky byl jen ve spodním prádle a po štíhlém těle mu ještě putovalo pár kapiček vody.
„Co tam sleduješ? Přiletěli si pro tebe ufoni?“ zajímal se.
„Ne, bude bouřka,“ odpověděl s úsměvem Brandy.
Sancho ale jeho nadšení nesdílel. Zarazil se v půli kroku a zbledl, jako stěna.
Brandy povytáhl jedno obočí. „No, to snad ne – ty se bouřek bojíš?“ Chtělo se mu smát.
„Nebojím se bouřek,“ odsekl Sancho a hodil ručník na prádelník. Zakaboněně se hrabal v nočním stolku, aby z něj vytáhl svíčky. Nejspíš kdyby vypadl proud. Když je zapaloval, vypadal nervózně a napjatě.
Za okny už pořádně lilo. Provazy deště hlasitě bušily na sklo a kvílivé skučení větru nabíralo na intenzitě, lomcovalo s okny. Snad každé dvě vteřiny všechno ozářil blesk a burácení hromu se slévalo do ohlušující symfonie běsnících živlů.
Sancho vzal ovladač a přepnul na spravodajský kanál. Chvíli ho sledoval a pak sedl k internetu a sjel předpovědi počasí. Brandy se mu díval přes rameno.
„Sancho, je to jen bouřka. Co čekáš? Konec světa? Dneska ho vážně nehlásili.“
„Nevíš, o čem mluvíš,“ utrhl se na něj Sancho. „Někdy to prostě meterologové neodhadnou… někdy to přijde příliš rychle…“
Brandymu to náhle došlo. „Myslíš hurikán?“ šeptl. Miami přece byla oblast, kde byly docela časté, úplně na to zapomněl, protože odsud nepocházel.
Sanchova tvář se napjala a viditelně se zachvěl. Pohlédl z okna na běsnící bouři, ale jeho oči byly rozostřené, jako by viděl něco, co Brandy vidět nemohl. Něco děsivého.
Brandy se kousl do rtu. „Tys ho zažil?“
Sancho o tom evidentně nechtěl mluvit, jen po něm podrážděně koukl, zvedl se od počítače a přešel pokoj. Zůstal stát k Brandymu zády u poličky, kde měl kromě jiných věcí i pár fotografií v rámečcích. Dnes je neměl sklopené, ale Brandy si toho předtím nevšiml, takže stále nevěděl, kdo na nich je. Přepadala ho zvědavost. Chtěl se na ně zeptat, ale v tom se ozvala hromová rána a vylétly pojistky. Místnost se ponořila do tmy, stejně jako obrazovky televize a počítače.
On sám sebou jen trhnul leknutím, ale Sancho sebou škubnul, skrčil se a celý se chvěl. Světlo dvou svíček se mihotavě roztančilo po stěnách.
Došel k němu. „To nic, jen vypadla elektřina…“ konejšil ho, „klid, je to jen obyčejná bouřka.“ Vzal ho za paži a vytáhnul ho na nohy. „Chceš, abych tady s tebou zůstal?“
Sancho neodpovídal a byl bledý, jako duch.
Brandy pohlédl na poličku, ale v příšeří lidi na fotkách stejně neviděl. Pokud Sancho zažil hurikán, mohlo se stát něco tragického, tyhle přírodní jevy přece spousta lidí nepřežije. A pokud mu tahle bouřka navíc připomíná to, jak začíná hurikán, není divu, že je na nervy, pomyslel si.
„Jdeme spat,“ řekl a strkal Sancha před sebou směrem k posteli. „Potřebuju se vyspat na zítřejší písemku.“
Sancho neříkal nic. Ve spodním prádle, jak byl, zalezl pod peřinu, takže mu vyčuhoval jen vršek hlavy a skrčil se. Brandy, který stáhl triko, skopl tenisky a rifle a hodil to všechno vedle postele, se podrbal ve vlasech. „Hele, nemáš nějaký pyžamo?“
Sancho neodpověděl a dál se choulil pod dekou. Brandy povzdychnul a zalehnul vedle něj. Zavrtal se do deky a brzy na to začal upadat do spánku. Byl utahaný a usínat u bouřky mu nevadilo. Když byl malý, dokonce to zbožňoval.
Byla ještě hluboká noc, když ho probralo Sanchovo divoké zmítání a horečnaté mumlání. Chvílemi jako by vzlykal. „Ne! Ne! Synthy… Synthyo!!“ křičel zoufale a rychle oddechoval. Tvář měl zpocenou a staženou trýzní. Ruku natahoval kamsi před sebe, jako by se snažil něco uchopit.
Brandyho napadlo, že bude nejlepší ho z noční můry probrat. Bouře už dávno ustala, tak třeba se mu bude spát líp, když si to uvědomí. Zatřásl mu ramenem. Sancho sebou trhnul a vytřeštil na něj oči. Zalapal po dechu. „Co.. co…?!“ rozhlížel se zmateně. Zajíkal se a z očí mu tekly další slzy.
„Klid, klid,“ konejšil ho Brandy, „jsi doma… měl jsi zlej sen… to nic, je to v pořádku…“
Udýchaný Sancho si unaveně přejel rukou přes obličej. Setřel tak pot i slzy. Potom se na posteli posadil a nějakou dobu zíral před sebe do prázdna. Měsíční světlo, které sem pronikalo prosklenou stěnou balkonu mu bledě ozařovalo tvář a jeho oči vypadaly téměř jako stříbrné.
„Kdo je Synthia?“ opatrně se zeptal Brandy. „Volal jsi ji.“
Sancho dlouho mlčel, ale zdálo se, že se chvílemi odhodlává promluvit. „Moje sestra,“ zachraplal nakonec. „Před dvěma lety… zemřela jako oběť hurikánu.“
Brandy na Sancha zíral, šokovaný a neschopný slova.
Teď už mu všechno dávalo smysl.
„Bylo jí jen deset let, chápeš to?“ zavrtěl hlavou Sancho a z jeho hlasu čišela bolest i zloba. „Já ne… nikdy to nepochopím… Někdy ani pořádně nevěřím, že se to vůbec stalo…“ na chvíli pevně zavřel oči a pak ochraptěle pokračoval: „Když vidíš tělo někoho blízkého, mrtvé, bez života, zmrzačené a zpřelámané… to je psychická bolest, která tě zabíjí… Klečel jsem tam u ní a vřeštěl, jako bych zešílel… nebe se nad námi otevíralo, jak pekelná brána… byla tma a vzduch plný prachu, nemohl jsem dýchat… všechno se řítilo kolem v tom víru nad námi… trosky domů, auta, zvířata i lidi… praštění a skřípání rvalo uši, přibližovalo se k nám… ale já už jsem se nebál, že umřu, už jsem neutíkal, protože už nic nemělo smysl... A pak… ani nevím, jak jsme se odtamtud dostali. Probral jsem se v nemocnici. Vyvázl jsem jen s pár škrábnutími… a ona…“ Zatnul zuby. „No, není osud prostě hnusnej saditickej parchant?!“
Brandy jen polknul. Představil si, jaké by to bylo, kdyby takhle viděl umřít někoho ze svých příbuzných a na zlomek vteřiny věděl, jakou hrůzu Sancho musel prožít.
„S matkou jsem se neviděl od jejího pohřbu,“ dodal Sancho a popotáhnul. „Ona žije v sebeklamu, že obě její děti někde studují a jednoho dne se vrátí. Nikdy nedokázala přijímat realitu a asi by ji zničilo, kdyby to někdy udělala,“ oči se mu znovu zaleskly. „Taky bych si chtěl umět tolik lhát…“
Brandy musel promrkávat a kousat si ret. „Já… já fakt nevím, co říct,“ dostal ze sebe.
Blonďákovi se zachvěla brada. „Tak mlč,“ otočil se k němu a přisunul se blíž. „A obejmi mě.“
Brandy to udělal a nejistě Sancha pohladil po zádech. Slyšel jeho přerývaný dech u ucha, jeho přidušené vzlyky a po chvíli ucítil, jak ho stahuje k sobě do lehu. Podvolil se tedy. Položil se s ním do peřin a začal ho hladit po hebkých vlasech. Jejich dýchání se po chvíli sladilo a jejich těla našla úhly, ve kterých k sobě lépe přilnula. Brandy vnímal, jak se Sancho uklidňuje a postupně se uvolňuje, takže neustával v hlazení.
Nejprve to sice bylo divné být mu tak moc blízko, ale vzhledem k situaci rychle překonal rozpaky. Nakonec na tom nic nebylo.
Sancho se v jeho obětí zavrtěl a po chvíli spokojeně povzdychnul. Zdálo se, že to vážně pomáhá. Brandy se usmál a zavřel oči. O to šlo.
Tiskli se k sobě, zatímco venku ustávalo blýskání i fičení větru kolem oken. Brzy se pokoj ponořil do tmy a ticha. Oba kluci se pozvolna nechávali unášet spánkem.
***
Brandy si ráno ještě napůl ve snu uvědomoval čísi bezprostřední blízkost a začal se k osobě vedle sebe tulit a hladit ji, jak byl po ránu zvyklý. Měl matný dojem, že je s Abigail, i když dnes byla nějak zvláštně vyhublá… její měkké bříško se změnilo v tvrdé a ploché a vyrýsovaný hrudník byl sice příjemný na omak, ale nějak tam chyběly kopečky, které vždycky tak rád držel v dlaních…
…podvědomí mu stále silněji signalizovalo, že tady něco nesedí. Především ve chvíli, když se hrudník té osoby začal otřásat potlačovaným výbuchem smíchu.
„Downhille!“ vyprskl Sancho. „Přestaň s tím, nebo se fakt nažhavím a budeš to muset dokončit!“
Brandy jako by dostal ránu elektrickým proudem. Trhnul sebou tak prudce, že třískl hlavou o poličku nad postelí. „AU! Doprdele! –- Ježišmarja! –- Sorry, já myslel –- “ Celý zrudlý koukal na ležícího blonďáka, kterému se koutky roztáhly do širokého výtlemu a rozvalil se do vyzývavé polohy na zádech.
„Co je? Takže nic nebude?“ zahýbal obočím.
„Sklapni,“ řekl Brandy, strhl z obou deku, důkladně se jí obmotal, aby nebyl vidět jeho vzedmutý klín a vstal z postele, načež se o překot hrnul do koupelny.
„To je úplně normální, Downhille!“ volal za ním Sancho. „Já rajcuju každýho!“
„Drž tlamu!“
Zahanbený Brandy se zabouchl ve sprše a tentokrát s ledovou nešetřil.
„To ta blízkost… dělá to s člověkem divy,“ zamumlal, když se vrátil a začal sbírat svoje oblečení rozházené vedle postele. „A zdálo se mi, že jsi Abi.“
Sancho, který se pořád ještě rozvaloval v peřinách, se protáhl, jako koucour. Po nočním dramatu ani stopy, možná jen mírné kruhy pod očima. „Klid, prosimtě, vždyť já si nic nemyslím. Jenom mě to pobavilo. Nebuď přece tak upjatej.“
Brandy jen něco zabručel a v zápětí si všiml budíku. Doprdele, bylo devět! Už hodinu měl být na zkoušce!
„Do hajzlu, to ne!“ zařval.
„Co zase?“
„Zaspal jsem písemku!“ zavrčel a chvatně si natahoval tričko. „Hlavně, že jsem se na to tři dny učil, kurvafix! Zatraceně, kdybych tady včera nezůstával a neutěšoval narušený psychopaty…“
„Simtě, nedělej z toho drama.“
„Jasně, tvůj průser to není, co?“
Sancho se místo odpovědi jen protáhnul a zívnul. „Teda, až se o tom dozví Rory, že jsme spolu spali…“ zachechtal se.
„Jo?“ poskakoval po jedné noze Brandy a natahoval si ponožku. „A kdy se z toho včerejšího mazlinkání stal sex, prosímtě?“
„Kolem páté ráno, ale ty si to nepamatuješ. Vojel jsi mě ze sna.“
„Moc vtipný. Ty snad nemusíš do školy?“
„Mám na desátou.“
„Skvělý,“ zaksichtil se Brandy.
Sancho se zívaje vyhrabal z postele, drbal si rozčepýřené vlasy a polonahý se bezmyšlenkovitě procházel po apartmánu, jeden koutek stále zvednutý v mírném úculu.
„A zkus Rorymu vykládat nějaký kecy a uškrtím tě,“ varoval ho Brandy. Nasoukal se do riflí, zapnul pásek a pokusil se nenápadně popojít do leva a nakouknout na poličku s fotkami, jestli tam neuvidí Sanchovu sestru, Synthiu. Jenže blonďák k poličce přešel a rámečky sklopil sklem dolů.
Brandy se na něj uraženě zakabonil. Co tohle má být? Chová se k němu jako k cizímu a přitom si ho tady celou noc muchluje jako plyšáka…
Sancho se na něj zadíval. „Hele, za ten včerejšek ti děkuju,“ řekl, „fakt. Pomohlo mi to.“
„Jo… v pohodě…“ zamumlal Brandy. „Jen s tím Rorym to myslím vážně. Nic mu nevykládej.“
Sancho převrátil oči. „Neboj se.“
Nakonec Brandyho doprovodil ke dveřím, kašlaje na to, že je pořád jen ve spodním prádle.
Brandy si šněroval adidasky a začínal mít vážně depku kvůli zameškané zkoušce.
„Co se ksichtíš? Tak jsi zaspal písemku, no. Se snad nezblázníš, ty šprte jeden,“ hučel do něj Sancho opřený o futra.
„Jenže opravnej termín jen tak nedávají, když tam prostě nepřijdeš! Měl jsem na to v pokoji nastavenej budík, kdybych s tebou nezůstal…“ Napřímil se a zjistil, že ode dveří jeho apartmá na ně vyjeveně zírá Rory.
„A já si pořád říkal kde jsi…“ řekl udiveně jeho spolubydlící. „Dorazil jsem včera v jedenáct a ty celou noc nikde…“ Nadhodil si na zádech baťoh s učebnicemi. „Myslel jsem, že jsi s Abi...“
„Ne, já jen…“ zrozpačitěl Brandy, „díval jsem se u něj na film.“
Trapas, pomyslel si. Tohle určitě působilo dost divně a to k tomu Sancho ani nemusel nic přimýšlet.
Raději už nic neříkal, vběhl ještě rychle do svého pokoje, aby si vzal pod paži učebnice a bleskově začal sbíhat po schodech.
Za sebou zaslechl Sanchův a Roryho smích a nějakou debatu, ze které už přes vlastní dusání bohudík neslyšel ani slovo.
TBC…!
(Pokračování bude! :) )